„Takoví všelijací „hajzlové“ se hrají líp!“ – Arnošt Goldflam


1. Pane Goldflame, jste režisérem, píšete knihy, divadelní hry, hrajete v divadle i ve filmech… kráčíte cíleně cestou renesančního člověka, který postupuje na více frontách současně, nebo je podle Vás jednodušší zaměřit svůj talent k jediné profesi?


Já nemám žádný vytýčený cíl. Dělám to, co se mi, takříkajíc, chce a jsem rád, že i můžu. Vlastně to za nějaký renesanční rozměr nepovažuju, ono to všechno patří víceméně k divadlu, režie, psaní, hraní - akorát, že to tak trochu střídám, abych si to všechno užil. A pak taky, ono nejde dělat všechno najednou, na něco je třeba víc volného času a samoty, jinde zase je člověk víc mezi lidmi a dokonce s nimi musí nějak zacházet...je to různé a přece podobné, jen ta energie, ty zdroje, to bývá jiné a je dobře to střídat.


2. Za svou kariéru jste vystřídal řadu divadelních scén (například Národní divadlo, HaDivadlo, divadlo Husa na provázku, Národní divadlo v Brně, Dejvické divadlo, Divadlo v Dlouhé, Divadlo Komedie, Klicperovo divadlo v HK, Divadlo Rokoko, Ypsilonka, Divadlo na Jezerce, atd.), na které z nich jste se cítil nejvíc „doma“?


Nejdelší čas jsem strávil v HaDivadle, kde ovšem už asi tak 18 let nepůsobím a to je stejně dlouho, jako když jsem tam byl. Byla to nejkrásnější léta mého pracovního života, vlastně generační divadlo, vymýšleli jsme všechno možné, uvedl jsem tam jako autor i režisér své první texty, zahrál jsem si, to byl můj divadelní domov...ale už je to pryč. Od té doby nejsem, pro mě osobně spíše bohužel, trvale v jednom stálém souboru, odkud bych občas někam vyrazil. Ale naštěstí pracuju v určitém okruhu divadel, kde jsou vesměs velice šikovní a vstřícní kolegové, kde se máme rádi a těší nás pracovat spolu, aspoň doufám! Vlastně si nemůžu stěžovat.


3. Od mládí jste tíhnul k umění, rodinná predestinace Vás ale směřovala spíš ke kariéře doktora nebo inženýra. Dokázal byste se některou z těchto profesí dnes uživit?


To bych nedokázal ani tehdy, ani dnes!


4. Řekl byste, že herec to má v dnešní době jednoduché?


Jak který...Ten, který má hodně práce a může si vybírat a je taky obdarován aspoň trochou talentu a vkusu, tak ten to má dobré, ba i jednoduché. V tom smyslu, že se nemusí tak štvát.Taky nabídka různých žánrů je poměrně široká. Ale jsou i talentovaní a pracovití lidé, kteří nemají tolik příležitostí, pracují jen ve svých domovských divadlech a těm se žije dost těžko, protože divadla, kromě těch muzikálových, moc peněz nemají.


5. V jednom rozhovoru jste o sobě řekl, že ve skutečnosti nejste opravdovým hercem, ale typem. Lidé ve vás opakovaně vidí pohádkového dědečka – laskavého, bizarního a tak trochu nemotorného. Nakolik je to iluze? A ztvárnil jste někdy i roli tomuto naturelu výrazně vzdálenou?


Ano, je to jen a jen iluze. Jinak už jsem hrál i bezdomovce, bezcharakterního ministra kultury, pana Broučka, Mefista, Pánaboha, bohéma, filosofa, vodáckého krále, malíře, stárnoucího herce, řadu lékařů, úředníka, nakladatele...všechno možné, pohádkové postavy ani nepočítám. Dokonce musím říct, že takoví všelijací „hajzlové“ se hrají líp!


6. Řekl byste, že se domácnost scénografky a divadelníka v něčem liší od ostatních? Rezonuje divadlo také ve Vašem soukromí, nebo jste takříkajíc docela obyčejná rodina?


Možná, že ano, že jsme v rodinném životě docela normální. Akorát musíme víc plánovat, víc se domlouvat, protože naše životy i práce jsou dost nepravidelné. Ale děti jsou zatím docela hodné a my jsme - taky zatím - už sedmnáct let, schopni se domluvit, ba dokonce, máme se všichni rádi!


7. Pojďme se nyní věnovat Vašim pohádkám... V posledním desetiletí jste se na tento žánr zaměřil, nutno podotknout, že s velkým úspěchem. Proč právě ony? Proč ne třeba horory nebo romance z červené knihovny?


To je náhoda, je to jen proto, že máme malé děti, tak proto mě to, až na stará kolena, vůbec napadlo. Ale docela pěkný ohlas měly také moje povídkové knihy pro dospělé a moje divadelní hry se taky hrají, některé i v zahraničí. A prý jsem byl nedávno u nás i nejhranějším autorem, aspoň mi to tak povídali, jestli si někdo nevymýšlel.


8. Podobáte se coby rodič svému tatínkovi z pohádek? V jakém duchu vychováváte svoje vlastní děti?


Já je ani tak moc nevychovávám, spíše je přemlouvám, nabízím, přesvědčuju a jsme docela kamarádi. Snad je to pokus o výchovu příkladem...Myslím, že na ně nejsem ani moc přísný ale ani přehnaně hodný. Snad...Oni jsou ke mně dost shovívaví, berou mě jaksi s rezervou, tak trochu to vypadá, jako by mě odněkud adoptovali.


9. A co postava maminky, neměla by také nárok na svou sbírku pohádek? Nenapadlo Vás někdy věnovat maminkám pokračování?


Ona ta maminka má v mých pohádkách taky důležité místo. Ale obracet to jako rukavičku, to se mi vlastně ani nechce.


10. Svoji novou audioknihu "Tatínek 002" jste i sám namluvil. Jak byste ji stručně představil?


Snažil jsem se do CD dostat i určitý pohled autora, mou poetiku, snad i nadhled, přijatelnou dávku lehounké ironie...Řekl bych, že své by si měly najít nejen děti ale i rodiče, kteří jim to čtou. Snad by se doma mohli docela i pobavit!


11. Jaké jsou vaše další plány do budoucna?


Vyšel mi - myslím vloni - první díl mých „ J.Kovalčukem sebraných-vybraných“ dramatických textů (Písek a jiné kousky, asi 600 stran), i s doprovodnými studiemi, snad příští rok by mohl být druhý podobný díl. A někdy i třetí, materiálu je dost! Teď inscenuju v Divadle na Jezerce svou vlastní hru Komedianti o kočovných hercích na začátku 20.století a po Novém roce budu režírovat dramatizaci Poláčkových Bylo nás pět v MDP-ABC. No a snad příští rok i něco napíšu, mám už určitý nápad a k němu i poznámky. Mělo by to být zase pro děti, takové bizarní, kuriózní pohádky.


„Můj život jako obraz by byl velký, barevný a rozevlátý“
– Petra Goldflamová Štětinová


1. Při pohledu do Vašeho životopisu je zřejmé, že jste se už na střední škole rozhodla pro uměleckou tvorbu a loutkařství. Byla Vaše cesta k výtvarnu od dětství tak samozřejmá, nebo občas i složitá a klikatá?


Maminka je kuchařka a tatínek geolog, ale rád svátečně maluje velmi osobité naivně-poučené obrazy. Rodiče mě a bratra od malička vláčeli po hradech a zámcích zemí českých i moravských. Taky nás nutili k nekonečně dlouhým - tedy pro nás, nebohé malé děti - návštěvám výstav a galerií. Oboje jsme „nesnášeli“. Tím samým se tedˇ mstím našim dětem.
A konkrétně mě ke kreslení přivedla paní učitelka Blažejová z LŠU, která si mě vybrala do rozšířené výuky. Naši mě v tom vždycky podporovali, takže když se dívám zpětně, byla to cesta poměrně přímá, přesto jsem byla většinou překvapena a okouzlena, kde se to vlastně ocitám...


2. Dnes jste uznávanou scénografkou a kostýmní výtvarnicí. Jakým způsobem studujete hru, než si utvoříte svoji vizi o scéně? Sbíráte co nejvíc informací, nebo se jim naopak vyhýbáte, abyste neochromila inspiraci?


Hru musím přečíst, to se nedá nic dělat..
I když čtu (knihy) vlastně docela dost, do hry se pustím jen v „případě nutnosti“, až když vím, že na ní budu pracovat. Inspirace jsou různé, někdy jsou to historické souvislosti a dobová móda, někdy jen pocit, zážitek, barevnost... A hlavně vždy setkání a spolupráce se spolupracovníky - režisérem, skladatelem...


3. Končí práce scénografa s prvním uvedením hry na jeviště, nebo se dále vyvíjí i po premiéře? Mají k ní co říct sami herci?


Herci jsou určitě partnery, ať už v diskusích, ale hlavně v tom, že oni nakonec se pohybují na mojí scéně a v kostýmech. Takže na ně velmi při práci myslím, aby jim v tom připraveném prostředí bylo „dobře“.
Ano, moje práce v podstatě dnem premiéry končí, pak je to v rukou všech, kteří hrají, oblékají, svítí, zvučí, řídí představení... (omlouvám se, na koho jsem zapomněla)


4. Jinou stranou Vaší vrstevnaté tvorby jsou půvabné knižní ilustrace, kterými provázíte pohádky svého manžela. Jaký má vlastně Vaše umění vztah k realitě – vymyká se jí, nebo se ji naopak snaží postihnout?


Myslím, že zobrazování reality se prolíná s fantaziemi, k obrazu mému.


5. Je nějaké téma, které zastřešuje Vaše práce jako celek?


Údiv a radost, že vůbec tuhle práci dělám a můžu dělat.


6. S manželem Arnoštem Goldflamem máte od dob Vašeho setkání na půdě Dejvického divadla za sebou mnoho let tvůrčí spolupráce a desítku inscenací. Jste také ilustrátorkou jeho knížek a nejnověji i obalů k audioknihám. Při tak nepřeberném množství společných aktivit se člověk nemůže nezeptat, jak se Vám daří uhlídat hranici mezi prací a soukromím. Nemíváte divadlo, lidově řečeno, i na talíři k večeři?


Někdy i k snídani, obědu, v posteli...
Snažíme se to hlídat, ale tomu se stejně člověk neubrání. Už jen to, že nemáme pevnou pracovní dobu... Tak musíme dost dopředu a pečlivě plánovat, abysme ten život a práci nějak prostřídali.
Své notýsky už mají i naše děti, aby se v tom vyznaly.


7. Váš manžel je uznávaným divadelním režisérem, ve filmu ale bývá často obsazován do rolí bizarních figurek a u příležitosti vydání svých pohádek se dokonce prohlásil za popleteného a nepraktického pána, kterému „se jeho potomci smějí“. Musíte být tím pádem v rodině Vy autoritou? Nebo snad autorita u Vás není potřeba?


Autoritou určitě doma je. Ale tím praktickým vykonavatelem a zařizovatelem musím být já. Jinak my asi máme dost hodné děti, a na většině věcí se shodneme.


8. Vaším nejnovějším společným počinem jsou dvě audioknihy o statečném tatínkovi, který se nedopatřením stává pohádkovým hrdinou (Tatínek není k zahození a Tatínek 002), vydané Audiobergem. Co podle Vás dává audiokniha posluchačům navíc narozdíl od knížky tištěné? A o co je zase připravuje?


+ Právě to, že si člověk při poslechu může krásně představovat a snít. A ještě třeba dělat nějakou manuální činnost.


- Kniha je i haptická záležitost, má historii, vůni, barvu, ilustrace, smrdí, rozpadá se. Můžete ji vzít kamkoliv.


9. Váš manžel u obou pohádkových titulů nezakrývá přímou inspiraci ve vlastní rodině. Jaký to je pocit, slyšet o sobě jeho hlasem vyprávět coby o pohádkové mamince?


My mu vždycky z legrace říkáme, když používá naše reálie, že po něm budeme chtít procenta!


10. Kdybyste měla namalovat svůj život, co by bylo na obraze?


Byl by velký, rozevlátý, barevný, trochu ušmudlaný a doufám ještě dlouho nedokončený...


Za rozhovor oběma děkuje šéfredaktorka Karolina Srncová.


Audioknihy Arnošta Goldflama si můžete poslechnout a zakoupit zde:


Tatínek není k zahození
Tatínek 002


Máte-li zájem o oba díly, vyzkoušejte naši limitovanou vánoční Zlatou edici!